nestíhám. neni čas. dvě věty, který mi hučej v hlavě od léta. asi mi došlo, že život neni nekonečnej.
proč jsem začala tak pozdě? kdybych se celou vejšku neflinkala po kavárnách, barech, koncertech, putykách a knihovnách, mohla jsem dneska umět kreslit.
fixou, tužkou, akrylem, inkoustem, co já vim, prostě už umět.
zatimco teď se každej druhej večer potim u stolu a s vyplazenym jazykem předstírám, že je mi dvacet a já můžu ještě něco stihnout. nakreslit knihu. za pět až deset let. cca.
učim se a předstírám a učim se a předstírám. furt dokola. dokud sama neuvěřim.
a možná to neni úplně bez šance. když jsem jen od léta stihla ilustrace, samolepky a Lógr obálku, DOBRO. tašku a trička pro Paraple, spoustu maličkostí do bytů i svýho šuplíku.
tak se teď - na konci roku - dívám, co všechno mám za sebou a nezbejvá, než se s domýšlivou hrůzou poplácat po rameni. tyvole, Álo, vždyť to vůbec neni špatný.
možná je všechno správně právě takhle. uvidíme.